Ochranná rouška, to není nějaká lecjaká věc.
Lidi by si jí měli vážit velice.
Muži, kluci i ženy, zkrátka přeslice...
Z jedné strany bílá, z druhé modrá.
Uši do ní vstrčí ze dvou stran.
Z jedné strany levé, ze druhé pravé.
Roušky jsou také bílé jako pel
a čekají na člověka, jako čmelák na bliznu,
když vítr do dálek bacily rozesel.
Tam, kde jsou srdce, blizny červené a také plíce,
schované v hrudnících jak v růžovém okvětí...
Když na ně bacily doletí, nebojte se,
váš ksichtík je v roušce jak v objetí...
Jiří Wolker by po přečtení mých veršů, mohl v duchu nelitovat, že zemřel tak mlád ve věku dvacet čtyř let. Ale možná měl i smysl pro humor a třeba by se i s chutí zasmál.
Taková rouška, ta je opravdu skvělá. Denně s ní zažívám spoustu zajímavého. Zvláštní je, že pokud ji máte na obličeji, všichni na vás shlížejí jako na nemocného nebo při nejmenším divného. Ale vy si přece chcete nechat své případné bacily rýmy pro sebe. A nebo nechcete ty další přijímat.
Dnes jsem v ní přišla odeslat balíček na poštu. U okénka jsem zařvala: „To není přepadení!" Obě úřednice se rozesmály. Naštěstí mě znají. Jedna ji měla taky. Akorát jen jiný model. Ta druhá spoléhala na ochranné sklo.
Vietnamský obchodník, u kterého jsem se zastavila pro pár drobností, (trochu lžu, padesát kilo mouky a rýže už máme ve sklepě) zuřivě pulíroval desinfekcí kliku svého neprůstřelného obchůdku. On i jeho žena měli roušky a já se nedivím, nákaza už dorazila i do našeho regionu.
V parčíku na sebe povykovali výrostci a na prostořekých kušnách měli hrdě nasazené roušky. Statečná důchodkyně rázovala se svým obézním psíkem kamsi do polí... bez roušky.
Výhodou takové masky je bezesporu i to, že krasavice, která se nestihla nalíčit, svoje nedostatky za ní schová. Naopak, žena která se nemůže pyšnit nepřekonatelnou krásou, může prezentovat alespoň svůj hluboký pohled. A muži hádají, co že se pod rouškou skrývá. Pamatujete na Zlatovlásku?
„Sundej loktušku!" zvolá zvědavě mnohý zjihlý jinoch.
Jedinou nevýhodou je pro mě obrýlenou to, že se mi kvůli ní při každém výdechu a vdechu pravidelně zamlží a odmlží brýle. Možná si při své šikovnosti polámu nohy na schodech. Ale zase mám takové drobné odškodnění. Připadám si jako v mlze v tyrolských Alpách, kde jsme letos měli být na lyžovačce.
Ti co je potřebují, je nemají. Spekulanti je prodávají za tisíce a těm, ať je fakt hanba. A ti, kteří je vykoupili, je mnohdy nepoužívají...
Další výhodou roušky je možnost dělat beztrestně drzé obličeje na šéfa. Koneckonců nejen na něj, ale na všechny, kteří hloupě čumí, nebo nás naštvali.
Maska najde i domácí využití. Když ji manželovi nasadíte na oči, nemusíte mít strach, že se mu okoukáte. Bude vás hledat, tápat… však si takto můžete docela primově zahrát na slepou bábu. A když vás v ložnici chytí… nebudu dál raději rozvádět. Zkrátka, zrychtuje vás jak financ kozu radostí, že vás konečně našel!
Tak se vás ptám:
Proč je tedy, zatraceně, všichni už nenosíme?
