Chápu, i učitel je jen člověk..., ale

Autor: Šárka Rosová Váňová | 13.2.2017 o 10:11 | (upravené 13.2.2017 o 16:49) Karma článku: 5,68 | Prečítané:  513x

Vracela jsem se tuhle autem s malou dcerkou domů od lékaře. Po delší době konečně venku, a tak jsem se sentimentálně kochala malebnou podřipskou krajinou, tradičně po vzoru pana doktora Hrušínského.

Dlouho jsem byla nemocná, a tak jsem si vychutnávala ten skvělý pocit, že jsem už konečně zdravá. Říkám si, letos ještě zaseju a minimálně do švestek na tom krásném božím světě pobudu.

V předtuše blížícího se jara jsem se lehce dojatá a zamyšlená zabývala těmito příjemnými představami. Zabočila jsem krokem do naší úzké ulice, stihla jsem tak v pohodě objet rozjíveného hafana, kterého venčil jeden ze sousedů, a těšila se domů na čaj. V protisměru mě mělo minout bílé auto. Periferně jsem za volantem odtušila starší bělovlasou paní.

Jak už to tak bývá, paní byla za volantem zapadlá jak vlastenec a byla jí vidět sotva půlka hlavy. Ve vteřině mi to problesklo hlavou. A ve snaze se vyhnout jsem koly téměř olízla obrubník. Marně. Abych se té dámě vyhnula, musela bych vjet na chodník úplně. Ovšem nedala mi šanci. V mžiku rána a levé zpětné zrcátko se rozlousklo jak ořech a metalízový plastový kryt upadl na silnici.

„Do řiti!“ ulevila jsem si a přirozeně zastavila. Dcerka byla vzadu potichu jak pěna. Řidička zastavila taky, v hlavě mi prolétlo, že se mi určitě chce omluvit.

Vylezla jsem z auta, sebrala kryt z prasklého zrcátka a volám: "Paní, vy jste asi nekoukala a urazila jste mi zrcátko!" K mému překvapení žena zařvala: "Jela jste jak šílená a vy mně taky!" Sedla do auta, práskla dveřmi a v mžiku odjela. Zrcátko měla v pořádku, na zemi nic nesbírala. Do hlavy se mi nahnala krev. Okamžitě v ní naskočil text songu Ivana Mládka, kterak primář kliniky s profesorem matiky váleli se po zemi, žádné cavyky. Pánové si korunou obešli auta a vykopli oba reflektory a byli v cuku letu tělo na tělo.

Jsou skutky, které by měl trestní řád s pochopením odpouštět...

Stála jsem tam v němém úžasu se zlomeným plastem v ruce, prohlížela prasklé zrcátko a znovu jsem se ujistila, že stojím sotva dvacet centimetrů od krajnice. Hulvátská paní měla možnost se mi vyhnout dobrý metr. Policii jsem pochopitelně nevolala. Škoda mohla být tak tisíc korun, ale o peníze mi vůbec nešlo... Když jsem se konečně vzpamatovala a dosyta se vynadávala, dočkala jsem se v autě ještě většího překvapení.

"Maminko, to byla paní učitelka ze čtvrté třídy!" ozvalo se ze zadního sedadla. Udiveně jsem se ohlédla po dcerce: "To myslíš vážně, broučku?" "Ano,“ odvětilo mi to malé stvoření se slzami na krajíčku, které se řádně leklo. "Maminko, paní učitelka učí moji kamarádku z protějšího domu!"

Přijela jsem domů rozpálená do běla a nevěděla jsem, zda mám brečet, nebo být zlá. Tradičně zvítězilo to první. Z chování paní učitelky jsem vytušila, jak by naše jednání asi dopadlo, kdybych se rozhodla vyhledat ji osobně a vyřešit vše mezi čtyřma očima.

A tak jsem ještě uslzená zavolala do školy a vše oznámila vedení. Člověk, který ujede od kolize a ještě k tomu učí naše děti? Dostalo se mi velmi vlídného slyšení a konstatování, že by jednali na mém místě stejně. Dostala jsem příslib, že s kolegyní věc projednají a domluví jí, aby zkorigovala své chování.

Paní učitelka má prý nemocnou velmi starou maminku, pomalu devadesát a kolem ní spoustu starostí. To se dá pochopit, ovšem kdo z nás má místo života procházku růžovým sadem?  Ale ani životní trable člověka neopravňují k tomu, aby se choval nelidsky či neslušně.

Paní učitelka zvolila jako nejlepší obranu útok. Žáky je prý velmi oblíbená. Vím, že je "jen" člověk. Ale mimo školu a v jejím věku se chovat slušně nemusí?

Je mi upřímně líto pedagogů, kteří platí za špatné chování mnohých svých žáků oslabeným nervstvem a v jednom neospravedlnitelném a smutném případu i cenou nejvyšší. Velkou vinu na tom, jak se chovají naše ratolesti, nese celá naše společnost a především přístup rodičů. Již v minulosti jsem se tomuto tématu věnovala ve svém blogu:

https://rosovavanova.blog.sme.sk/c/408970/jak-nejlepe-deaktivovat-najezdnika.html

Ovšem také pedagog by se měl chovat tak, jak by sám rád, aby se děti chovaly k němu. Naše dcera si špatný pocit z jednání paní učitelky ponese v sobě hodně dlouho. Je slušně vychovaná, ale kdo ví...

A přitom stačilo jediné slovo. PROMIŇTE.

 

Páčil sa Vám tento článok? Pridajte si blogera medzi obľúbených a my Vám pošleme email keď napíše ďalší článok
Pridaj k obľúbeným

Už ste čítali?