Navíc mám alespoň šanci, že mě přežije. Amortizace mužů je prostě zřejmá a moc dlouho s námi ženami na tom světě většinou nepobudou. Babička mi vždy říkávala: „To je hrůza, ti chlapi vůbec nic nevydrží, mám kamarádku samou vdovu." Láteřila, když jsme, vybaveny konvičkami, procházely mezi náhrobky, na kterých se odchody mužů a žen na onen svět lišily minimálně o deset let. Muži jsou prostě strašní. Když takového chlapa položíš před sebe – usne. Položíš ho na sebe – zadýchá se. Položíš ho na bok – čumí na televizi. Postavíš ho na nohy – uteče do hospody.
Tak jsem si po dvou platných a neúspěšných pokusech pořídila raději "novější model". A to o celých devět let mladší. Devět z deseti mých kamarádek našemu vztahu nedávalo víc než rok. Měl čerstvě po promoci a já byla máma od tří dětí.
"To je ten nejlepší táta, kterého jsi nám mohla přivést," říkaly pak postupně všechny tři dcery. Po čase, jak dospívaly, začaly se do mě trefovat ohledně našeho věkového rozdílu.
Chlap má ovšem výhodu. Vlasy mu čas protkal stříbrnou nitkou, což je vlastně nesmírně sexy. Ať žena zkusí půl roku si nebarvit vlasy... Navíc se neholí, má jen ležérní strniště. Taky v barvě polární lišky. Takže náš věkový rozdíl vlastně nikdo ani nepostřehne.
Na svět přišla čtvrtá dcera. Jsem prostě velkorysá a porodit ve čtyřiceti letech potomka mi vůbec nepřišlo nepřirozené. Vychoval mé tři dcery, chtěla jsem, aby měl důvod žít i pro svou krev.
Nějak jsme mezi kopami plenek nepostřehli, že ty tři dcery, které ještě nedávno chovaly v náručí panenky, dospěly.
Nejstarší byla zadaná poměrně rychle. Prostřední je typ, který rád vybírá. Tak jen držíme palce, aby nakonec nepřebrala. A nejmladší po několika testovacích pokusech, kdy jsme společně léčily srdíčko, konečně narazila na toho pravého.
"Mami, nevadí, že je starší?" ptala se nenápadně v telefonu. "O kolik prosím tě? Hlavně ať není starší než já," vyjádřila jsem svoji důvodnou obavu, připravená na všechno. "Ne, neboj, jen o osmnáct let..." ozvalo se ze sluchátka a já jsem lehce zalapala po dechu. Pokusila jsem se na ni vychrlit několik rodinných pouček o starším partnerovi. Viagra, zuby v kelímku, inkontinence a tak... Jak se dalo očekávat, marně. Růžové brýle zamilovanosti odmítla odložit. "Mami, a je trochu větší, neva?" pokusila se přivodit mi kolaps, naštěstí marně.
Ona měří sotva metr šedesát. "No, on má dva metry a pět centimetrů. Ale neboj, večer má jen dva metry a tři. Trochu se smrskne."
"Dobře," odtušila jsem. "Tak ho přiveď raději večer, až bude menší a vejde se k nám, Hobitům, do příbytku."
Po čase to opravdu udělala. A troufla si to ve dne. Přinesl ji v podpaží a ve druhé ruce kytku. Hned ve dveřích jsem spráskla ruce: "Bože, to tam fakt na skladu neměli menšího?" Usmál se a neutekl. Ale já se nedala: "Vždyť já pro vás, člověče, nemám ani tak velké pantofle! Možná tak v garáži je skateboard. "To nevadí," ozvalo se z výšin.
"Já mám velké ponožky, to stačí," usmál se obr a vrazil mi do ruky květinu.
Pochopila jsem, že jsem svůj boj prohrála. Nebál se a neutekl. Asi jsem špatný prototyp tchyně. A tak máme v domě lásku jako řemen. Nenechala se vymést ani koštětem.
Když se spolu ti dva vedou na ulici za ruku, vypadají jako holčička, které se za bonbón zmocnil pedofil.
A když chci poukázat, že je pro ni moc, ehm... dospělý, řekne mi ta drzá holka: “Já nemůžu za to, že mám mamku na zajíčky.”
Tak vidíte, kam ta láska vede. Je svébytná. Majestátní. Nezávislá. Nevypočitatelná. A je jí k uzoufání naprosto jedno, kdo, s kým, jak a za kolik.
A to je na ní, na té potvoře, to nejkrásnější!
