O nesmrtelném princi Kvakošovi

Autor: Šárka Rosová Váňová | 9.6.2016 o 20:28 | (upravené 9.6.2016 o 22:53) Karma článku: 4,52 | Prečítané:  380x

Přistěhovali jsme se do čtvrti, kde bylo před léty, kdy se začalo s její výstavbou, zřejmě velkým hitem mít u domu své vlastní jezírko. Šplouchání vody hemžící se rybími těly a všudypřítomné žáby jsou místním koloritem.

Jen náš dům tehdy žádným jezírkem neoplýval. Bývalo mi to docela líto. Přesto jsme nezůstali ochuzeni o žabí koncerty. Je neskutečné, co taková banda rozverných ropuch dokáže vyvinout za kravál. Zvláště pak v době páření. A hlavně v zástavbě, kde se všechen zvuk dokonale rozléhá. Desítky malých hnědých vodníčků pějí své serenády bez ohledu na denní či noční dobu. V zoufalství po probdělých nocích jsme přemýšleli, zda nemáme v příbuzenstvu či mezi známými nějakého Francouze. Marně. Takový člověk by se dal pozvat na oběd, nejlépe s celou rodinkou a velkolepě pohostit. Žabí kolonie by totiž potřebovala řádně a humánně zdecimovat, aby svými milostnými serenádami nerušila náš klidný spánek. Sousedka tento problém řešila údajně vzduchovkou až do chvíle, než jsem jí to rozmluvila v zajetí svých ochranářských sklonů.

Vůbec nechápu, proč si nás to stvoření oblíbilo. Každý koupí svůj dům s nějakým příslušenstvím. Někdo se strašidlem, známí mají na zahradě dokonce repliku Sochy Svobody. Naše rodina prostě dům se žabákem. Vážně nejsem žádný znalec žabího pokolení, prostě si myslím, že je to chlap. Později pochopíte proč. Ženská by se takto kaskadérsky a pošetile nechovala. Fantazii na jména taky nemám, náš černý kocour se jmenuje zcela překvapivě Mikeš. Když zlobí, říkám mu Černoprdelníku. Tak jsem milému žabákovi začala říkat Kvakoš, což myslím, alespoň trochu originální je. On je totiž taky originál. Stále se tvrdošíjně držel v přední části zahrady před domem. K naší nelibosti jeho pozornost nepřitáhlo ani jezírko za plotem sousedů. Náš dům stál dlouhé roky uprostřed zpustlé zahrady, za jejíž zoufalý stav by se nemusela stydět ani Šípková Růženka.

Přišlo jaro a s ním i práce na zahradě, do které se ženu vždy s neutuchající vervou. S radostí jsem se pustila do sázení muškátů a všeho možného zeleného, kvetoucího i nekvetoucího, co s dychtivostí a podporované mojí láskou zuřivě celý rok až do pozdního podzimu bují a dělá nám všem radost. Nemůžu říci, že by mi žáby vadily, v dětství jsem měla doma Bulharinku. Malou roztomilou zelenou žabku rosničku s bambulkami na prstících. Jako malá holka jsem ji za podpory rodičů propašovala z dovolené v Bulharsku přes hranice v okurkové láhvi. Měla jsem doma i hnědého skokánka. Ale bradavičnatou ropuchu bych do ruky nevzala ani za zlaté hodinky.

Kvakoš byl ovšem jiného názoru a evidentně o to stál. Připravená vlahá hlína z obřího pytle zahřátá jarním slunkem měnila díky mně své stanoviště a mizela v nenasytných truhlících. Spokojena s výsledky svého snažení jsem nevěřícně zírala, jak se z jednoho z květináčů vysypává ven hlína, kterou jsem velmi dokonale a bravurně udusala prsty v rukavicích.

Neuvěřitelné! Z truhlíku se pomalým líným tempem vyštrachal Kvakoš a zíral na mě! Nebyl v tom sám. Zařvala jsem zhnuseně a zírali jsme na sebe oba. Narozdíl ode mě rychle pochopil situaci, nečekaně rychle ožil a bleskově zmizel v rouře okapu položeného na zemi. Lehce znechucena jsem na naše setkání po čase pozapomněla a byla jsem ráda, že jsem ho svým počínáním nerozmačkala.

Ovšem stále mi bylo divné, proč se tak urputně drží v přední části zahrady u vstupu do domu, kde jsem sázela květiny. Úklidové práce se dotkly zahrady celé a při hrabání v hlíně právě vepředu zahrady jsem mezi několikaletými vrstvami listí a všelijakých šlahounů objevila tu a tam modrou oprýskanou slupku barvy. Nedalo mi to a začala jsem opatrně odkrývat letité nánosy všeho možného. A, světe, div se! V zemi bylo ukryté zavezené jezírko. K manželově nelibosti jsem ho trpělivě několik dnů vyvážela, až jsem ho celé obnažila. Kupodivu bylo použitelné, žádná díra ve dnu, kam jsem záhy vsadila i překrásný leknín a na hladinu poslala plovoucí vegetaci. Soused, který si povšiml mé lopoty, věnoval mi i několik zlatých karásků.

Tak proto se drahoušek žabák stále držel tam, kam evidentně patří. Suché jaro se líně přehouplo v ukrutně horké léto hodné rovníkových oblastí. Čas v tom vedru líně plynul i na zahradě. Až do chvíle, kdy do našeho života opět vstoupil Kvakoš. Muž se postaral o vodu v bazénu a odnášel potřebné propriety do garáže. Spokojen, že vše odložil na své místo, hodlal projít domů kolem objeveného jezírka, které se nečekaně zazelenalo a zkrásnělo.

Za chvíli se ovšem znechuceně vrátil zpět za mnou na zahradu a lehce otřesen líčil, jak mu nějaká ropucha skočila přímo pod nohu, kterou právě došlápl na schod a řádně ji zdrtil. Rázem žabák změnil živočišný druh, jelikož byl mužem nazván volem. Okamžitě mi naskočil obrázek nechutně rozmázlého Kvakoše, kterému už není pomoci. Prý se ale žába nečekaně zmátořila a odhopkala k jezírku... Nechápali jsme tehdy oba.

Tenkrát jsem si pomyslela, že můj žabí princ někde bídně skonal pod listem leknínu. Zřejmě si spletl svou funkci s žábou, kterou se šlapáním nafukují lehátka k vodě. Byla jsem mu ovšem vděčná, že jsem díky němu objevila jezírko, které se na jeho počest zahalilo bujnou vegetací a poskytuje domov rozmanitým živočichům a dokonce překrásným vážkám. Chuděra malý netušil, že ani za tento skutek bych ho nikdy nepolíbila, aby se proměnil v krásného prince. Jednak jsem zadaná a také mi přijde dost nehygienické líbat se s žábou.

Žabí princ tomu korunu ovšem nasadil i beztak. Léto se sklonilo k podzimu a já, stále turbulentní, jak s oblibou říkává má dávná kamarádka, jsem s neutuchající vášní pěstovala, zastřihávala, klestila a udržovala svou přebujelou flóru kolem domu a se stejnou vervou a láskou opečovávala i naši faunu. Kocourka, kočičku a fenku Peggy. Už čtvrtou v pořadí. Proč ne, když i králové mají svá pořadová čísla.

Muž byl kdesi s dcerkou na zahradě a já jako vždy naprosto akční jsem zprudka otevřela domovní dveře a rázně jsem hodlala nakrmit naše miláčky. Mým tělem projel odporný pocit. První moje rázné došlápnutí na kamennou dlažbu patřilo mému žabímu princi! Já jsem ho přišlápla! Pod tenkou letní podrážkou jsem zcela zřetelně ucítila obrys jeho žabího tělíčka. Jak a proč zdolal devět schodů k domovním dveřím? Měl snad chuť nažrat se z misek našich miláčků? Proboha, co ho to napadlo? Ukrutně jsem zaječela a bála se podívat na zem, kde jsem tušila odpornou kaši. A tak jsem jen stála a řvala až do chvíle, kdy přiběhl muž v domnění, že jsem někde narazila na pavouka. Léta je totiž zvyklý za mého jekotu pavouky odnášet na sousední pozemky a tam jim je nucen vysvětlit, že se nemají vracet, neb jeho šílená žena trpí zoufalou arachnofobií.

V tu chvíli se mu naskytl pitoreskní pohled. Já na prahu zoufale řvoucí: "Žabáááák, žabááák, odnes ho já ho rozšlápla!" K tomu pod nohami motající se dvě kočky a fenka, které přilákal na schody nejen můj řev, ale i pravidelný čas krmení. Přesto se statečně vrhl po žabákovi, který se s nebývalou mrštností a rafinovanými skoky a úskoky rozhodl ignorovat i obě kočky, které si s ním rázem dostaly velikou chuť pohrát až do rozedrání těla. Toho jeho samozřejmě.

Dodnes nechápu, jak ten mumraj přežil. Muž ho odlapil a stihl v dlaních ještě ukázat dcerce. Poulil svá očka a nafukoval zpupně podbradek. A pak vypuštěn zmizel napůl rozšlápnutý v jeho soukromém jezírku.

Až do zimy jsme se nepotkali. A já se jen ukrutně těším na jaro. Počkám si, jestli přečkal zimu a jestli se vůbec objeví, můj milý Kvakoš. Letos si už budeme zatraceně dobře dávat pozor, kam šlapeme.

Uznejte sami, že žabího sebevraha koupí s domem málokdo.

Páčil sa Vám tento článok? Pridajte si blogera medzi obľúbených a my Vám pošleme email keď napíše ďalší článok
Pridaj k obľúbeným

Hlavné správy

DOMOV

Stálicou maďarskej politiky na Slovensku je Béla Bugár

Maďarskú menšinu na Slovensku reprezentujú v podstate od roku 1989 tie isté tváre.

KOMENTÁRE

Vyčerpá sa s Ficom III Bugárov kredit?

Most-Híd je taký baleťák na hrane.


Už ste čítali?