Bože, mám nařízen hlasový klid!

Autor: Šárka Rosová Váňová | 21.3.2016 o 20:50 | Karma článku: 6,90 | Prečítané:  343x

Že nevíte, co je pro moderátora nejhorší trest? Ukrutná muka, která se nedají vydržet? Diagnóza nedomykavé hlasivky a hlasový klid. Raději snese zarděnky nebo neštovice.

Nesmět mluvit, to je pro hlasového profesionála a obzvlášť ženu, něco jako když se pracovitému stavebníkovi zlomí lopata. Mluvíme, protože se to od nás očekává a jsme za to placeni. Některé z nás pak jedeme přesčas, meleme a meleme ve frontě na poště, v obchodě, se sousedkou za plotem, doma vyslýcháme děti a pochopitelně také manžela. Všude nás mají proto „rádi“ a na nějaké ty narážky typu: „hm, tak teď už si víc fakt neřekneme“ časem ani nehledíme!  

Máte přeci smysl pro humor. „Miláčku, a to víš, co udělá chlap, když jeho manželka přijde do obýváku?“ zeptal se mě zcela vážně manžel. „No netuším, co?“ odpověděla jsem a rozvlnila boky při představě erotiky. „Zkrátí jí řetěz z kuchyně!“ „No počkej, to bys mi přeci neudělal?“ ujišťovala jsem se. „To víš že ne!“ dostalo se mi nejisté odpovědi a plachého uhnutí pohledem do tichého kouta. „Máš štěstí, že mě bolí v krku, a tak jdu spát,“ řekla jsem sípavě a odhrkala se na kutě.

V dobách, kdy jsem kouřila, bývaly s mými mluvidly zásadní potíže. Ty obnášely pracovní neschopnost a přísný zákaz "hrkání voletem", jak pravil kdysi jeden moudrý otorinolaringolog. Strašný název. Už jen samotné jeho vyslovení může způsobit frakturu jazyka a můžete si jít rovnou sednout do čekárny plné bacilů.

Takovému hlasovému klidu předchází pochopitelně vyšetření. A řádné sípání a chrapot k tomu. Nikdy si na to nezvyknu. První kontakt s lékařem byl pro mě velmi překvapivý. Sedl si naproti mně s kulatým zrcátkem na čele a řekl: „Půjčte mi jazyk." Netušila jsem, do jaké míry to mám uskutečnit a bála jsem se, že mi ho třeba už nevrátí. Tak jsem vystrčila jen malou špičku. Příroda zřejmě požila a díky tomu mi narostl jazyk tak dlouhý, že bych v jeho plazení, mohla směle konkurovat Gennu Simonsovi z kapely Kiss. Vždy jsem si přála, aby mi spíš vyrostla ňadra.

Lékař se ale nespokojil s málem a přikázal, abych se polepšila. Hodlala jsem to ovšem hrotit a dopřála jsem mu tedy jen o centimetr více. Nedal se a bleskově mi ho chňapl do gázy a poprvé v životě jsem na vlastní kůži okusila význam pořekadla: „mít jazyk na vestě".

Vše ve mě řvalo: „vezmi mu ho, dělej je tvůj!" Ale doktor byl drsný chlap zvyklý na spoustu jazyků denně, a tak ho držel, co mohl. Strčil mi do krku další kulaté zrcátko. Ještěže menší než to, co se mu blyštělo na lebce. To jsem kvitovala s povděkem, že byl soudný a pochopil, že nebude zírat do propasti Macocha, ale do mého úzkého hrdla. I to malé zrcátko ovšem způsobilo, že se mi začal nutkavě houpat žaludek. Přesně jako výtah z přízemí do třetího patra a zpět.

Naštěstí slevil a zrcátko vystřídal klacík od nanuku. Nebojte, oni je dostávají čisté (doufám). A pak pronesl ono památné: „Řekněte hýýý." Ale zkuste to udělat s jazykem na vestě! Nemohla jsem mu to ani nějak vysvětlit. Byl vytrvalý a pevně ho držel. A tak ze mě vyšlo: „Huléééé."

Povídám: „Hýýý," žadonil. Ale já zopakovala předchozí neúspěšný výstup. Nakonec se s tím spokojil. Udělal dobře. Hlavou mi totiž počal neodbytně projíždět text songu... představte si, představte si, co jsem měl dnes k óóóbědu. A já jeho představivost opravdu nechtěla uspokojit důkazy.

Zasmušile na mě pohleděl a pravil: „Vy hulíte jako darebná kamna, že?" Musela jsem přiznat krabičku denně. „Tak to jako hlasový profesionál nesmíte!" zněla odpověď. No ono se to řekne, že, milí kuřáci. A pak, asi z trestu, mi vrazil s rozmachem do zadku tak bolestivou injekci béčka, že jsem stylově zabečela. A slíbil mi jich bonusově dalších deset. Statečně jsem pak chodila rovnou z vysílání nechat si dobrovolně z pozadí dělat cedník a házela do sebe kalcium málem lopatkou na uhlí.

Mizela jsem z ordinace a věděla, že nesmím. Zjistila jsem, že je pro mě mnohem jednodušší odnaučit se kouřit než mlčet. Během hlasového klidu jsem trpěla jak Fučík. Byla jsem jak diabetik, který ví, že nesmí, ale slintá na dortík. Kdykoli jsem chtěla pronést něco hlubokého, rodina s prsty na rtech mi dávala zcela jasně najevo, abych mlčela. Nevyřčená slova se ve mně hromadila, kvasila a bobtnala a mnohdy jsem si připadala jak švec, co si musel od verpánku vyběhnout ulevit zpěvem do země krále Miroslava.

Tichá a oněmělá jdu domů a lidé mě nepoznávají. V zelenině o mně jedna prodavačka dokonce prohlásí, že absolutně netuší, čím mě naštvala, když už s ní dva dny nemluvím a vždy jen tiše projdu kolem!  „Však já ti všechno vysvětlím, ale až se uzdravím! Všechno ti to řeknu, všem vám to řeknu!“ utěšovala jsem se.

A doma jak vás mají rádi! Že to v mém případě není možné? Že chcete důkaz! Dobrá tady je – manžel moje zoufalství vyřešil tím, že mi koupil nový notebook a poradil, abych se z toho všeho vypsala. „Vždyť to je taky forma sdělování,“ řekl, mnul si ruce a oddával se nezvyklému klidu.

Dobře, řekla jsem si sama pro sebe, ale když budu psát, tak chci, aby to četlo hodně, fakt hodně lidí.

A tak jsem založila blog.

Zbožňuji svého manžela a dnes, když už jsem zdravá, co chvíli za ním běhám a říkám mu: „Miláčku, koukej, už to četlo šest set lidí!" A o svoji radost se běžím podělit do zeleniny, na poštu i k sousedce.

Jen jednu věc nechápu. Když už mi pořídil ten nový notebook, proč mu nevadí, že u něj chyběla baterie a proč moje prodlužovačka nedosáhne do obývacího pokoje?

 

Páčil sa Vám tento článok? Pridajte si blogera medzi obľúbených a my Vám pošleme email keď napíše ďalší článok
Pridaj k obľúbeným

Hlavné správy

DOMOV

Stálicou maďarskej politiky na Slovensku je Béla Bugár

Maďarskú menšinu na Slovensku reprezentujú v podstate od roku 1989 tie isté tváre.

KOMENTÁRE

Vyčerpá sa s Ficom III Bugárov kredit?

Most-Híd je taký baleťák na hrane.


Už ste čítali?