Klíček v kanálu

Autor: Šárka Rosová Váňová | 30.4.2016 o 14:38 | Karma článku: 3,08 | Prečítané:  390x

Už vám někdy spadly klíče do kanálu? Že ne? A že se vám to nikdy nemůže stát? To jsem si celý život myslela taky. Ale jak hluboce jsem se mýlila!

Už je to dávno, vysílala jsem tehdy na jednom komerčním rádiu, byly to hektické dny a spousta chvatu, ale i stejná míra radosti z toho, že dělám to, co mě baví a naplňuje můj život radostí. Když to tak člověk prožívá, cítí uspokojení a štěstí z práce, kterou ostatním přináší radost. A to je to skvělý pocit nad všechny honoráře.

Dodnes mám spoustu krásných lidí kolem sebe, ať už z řad kolegů nebo posluchačů, našlo by se i pár potvor, které už nechci nikdy potkat. Ale tak to život přináší nám všem, nejsem žádná výjimka. Mám kromě jiných kamarádů i člověka, kterého status "posluchač" už za ta léta sublimoval na status "přítel."

S Mirkem nebyla vážně nikdy nuda, uměl se smát a dělat neskutečnou legraci. Když nás přišel navštívit, nikdy se nezapomněl obřadně rozhlédnout po všech našich dcerách a sugestivně se optat: "můžu si u vás skočit na malou?"

Báječně se dovedl smát i sobě. Pracoval tehdy pro jednu čistící službu, staral se o to, aby město vypadalo dobře a nebrodili jsme se v odpadcích. Dlouho jsme se neviděli, ale já vím, že JE. A jsem mu za to vděčná. Dovedl mě obejmout, když chvíli po sobě odešli navždy naši. Tehdy mě prostě jen objal, sevřel  v náručí a mohli jsme společně mlčet, cítit a sdílet bolest. To je to pravé přátelství.

Kdysi mi vyprávěl, jak musí vyjíždět k různým kuriózním případům, v noci i k ránu a k těm patří i zapadlé klíče  do kanálů. Hodně jsme se tehdy nasmáli a já jsem jen kroutila hlavou, jak se tohle vůbec může někomu stát. Mně, by se tohle přeci nikdy stát nemohlo! Ovšem nikdy, neříkej nikdy...

Neuběhla dlouhá doba a já jsem se rozhodla navštívit jednu starou babičku, moji posluchačku. Byla tehdy velmi nemocná, oteklé nohy tak, jak jsem snad nikdy neviděla. A k tomu spousta dalších nemocí. Toužila mě tehdy velmi poznat osobně, znala jen můj hlas z rádia. Je jasné, že běžný život by nestačil k tomu, jednotlivě navštívit všechny posluchače. Ale tato bábinka si mě prostě přitáhla a já věděla, že jí návštěvou moc potěším.

Čas plynul v příjemném toku, povídání s paní Jindřiškou bylo milé a radovala se i z přítomnosti mých  dcer, které jí svoji bezprostředností dovedly rozesmát. Pak už byl čas jít a zavřít rodinná alba. Plná radosti z osobního setkání jsem i s dětmi odcházela z návštěvy. Před domem u chodníku stálo naše letité auto, kterému jsem trpělivě, ale marně kitovala tlející, rzí prokvetlé blatníky. S láskou jsme mu říkali Karle. I ten radostně vrtěl výfukem, že nás může konečně odvézt.

Holky se strkaly, pobíhaly po rozkvetlém trávníku plném sedmikrásek a těšily se už domů. Pohled na nemocnou starou paní nebyl pro ně přitažlivý a tak se po svém, dětském způsobu snažily rozptýlit tím, že do sebe strkaly. Udělaly to zrovna ve chvíli, kdy jsem z kapsy vyndala klíček od Karla, jehož planžeta se mi dlouhou dobu viklala v plastovém, černém krytu. Kovová zubatá část klíče čas od času vypadla, ale vždy jsem ji nasadila nějak zpět. Někde ovšem v tu chvíli musel být schovaný za stromem šíleně zlomyslený skřet, který se na můj účet určitě hodně bavil.

Planžeta se vysmekla z pouzdra klíče a jen tak, plavmým pohybem a zcela bez zábran, cinkla o mříž kanálu a zmizela kdesi v jeho útrobách. Nestačila jsem po ní ani chňapnout, ve snaze ji zachytit. Zatraceně proč? Proč ten bezedný sběrník musel být jak z udělání u krajnice vozovky? Má ruka hrábla už jen bezděčně do prázdna.

Zůstala jsem v němém úžasu stát a oči mi vylezly jak šnekovi. Potřebovala bych do nich cvrnknout, aby se vrátily zpět do očních jamek. Když jsem se trochu vzpamatovala, rozverným dívkám přistály na hlavě pohlavky. Tak a teď jdeme domů pěšky, prolétlo mi hlavou. Ale ty desítky kilometrů za městem, bychom zmohly leda autobusem nebo vlakem. Zmocnil se mě naprostý pocit beznaděje a zoufalství.

Pak mi ale v hlavě naskočil plán. Zavolám mému zlatému Mirkovi. Po pravdě se mi ale moc nechtělo s pravdou ven. Kdopak by ze sebe rád dělal pitomce.

Nezklamal. Samozřejmě mi vůbec nevěřil, myslel si, že je to jeden z mých obvyklých žertíků. Neměl ten den sice službu, ale nemohl si nechat prostě ujít tu švandu. Když přijel, byla jsem červená jak rozkvetlá pivoně. Dcery natahovaly, co s námi ve velkoměstě, s večerem na krku, bude. Náš hrdina se jen usmál, páčidlem otevřel kanál a v rukavicích neúnavně prohrabával sběrný koš, který byl plný všeho možného marastu splaveného ze silnice, tlejícím listím a bahnem.

Nevěřila jsem, že ten kousek bílého kovu ještě někdy najde. Psychicky jsem se připravovala na to, jak se doma přiznám a zdůvodním manželovi nelevnou výměnu všech zámků u auta a bylo mi nanic.

Po pár minutách kutání a bádání ovšem Mirek planžetu klíče našel! Málem jsme ho umačkaly radostí, že nás díky tomu náš starý dobrý Karel doveze domů, kde na dívky čekala kopa úkolů a večer se nezadržitelně blížil.

Známe to. Jakmile se něco zvrtne kolem auta ženě, většinou si vyslechne tirádu, že by měla vzít do ruky raději vařečku. Muž ať provede za volantem cokoli, umí zpravidla všechno výborně, je silnic král a mnohdy se jedná jen o drobný problém, který zpravidla zavinil někdo jiný. Tehdy mi to doma naštěstí prošlo. Ale je fakt, že od té doby tato historka patří do zlatého fondu rodiny a obohatí vždy nejeden večírek s přáteli.

A pro vás je to myslím cenná rada, co dělat, když vám spadnou klíče do kanálu. Ale vám se to prostě nemůže nikdy stát, že?

Páčil sa Vám tento článok? Pridajte si blogera medzi obľúbených a my Vám pošleme email keď napíše ďalší článok
Pridaj k obľúbeným

Hlavné správy

DOMOV

Stálicou maďarskej politiky na Slovensku je Béla Bugár

Maďarskú menšinu na Slovensku reprezentujú v podstate od roku 1989 tie isté tváre.

KOMENTÁRE

Vyčerpá sa s Ficom III Bugárov kredit?

Most-Híd je taký baleťák na hrane.


Už ste čítali?